Víkend v polovině července jsme využili k návštěvě profláklého vrcholu tyčícím se nad oblíbeným lyžařským střediskem Hinterstoder, je to vrchol s mega křížem Grosser Priel (2.515 m).
text: Johny
akce: 14.7.2018
Grosser Priel vysoký 2.515 m je nejvyšší horou pohoří Totes Gebirge (Mrtvé hory) v Rakousku. Nástup z obce Hinterstoder 599 m vám dopřeje slušných 1.916 výškových metrů. A to byl i náš případ.
V pátek jsme si dali spicha s Liborem u mekáče na Smíchově a po dosrkání ajskafé jsme vyrazili směrem na Budějky, kde jsme koupili proviant a něco málo piv, Libor má totiž nejen nabušenou kondici, ale i cit pro konzumaci piva, což jsem velmi ocenil, takže batohy jsme poctivě naplnili i těmi správnými “ionťáky”. Cesta utekla rychle, před Hinterstoderem jsme to po desáté zalomili do spacáků a zahájili jsme pitný režim :-) .
Ráno jsme vstali, posnídali buchtu made by Lucie a po přesunu do Hinterstoderu vykročili na hike kolem osmé.
Počasí bylo ukázkové, sluníčko se drápalo vzhůru, na ochlazení vzduchu s nadmořskými metry jsme se vyloženě těšili. Stoupání začalo docela brzy od Hinterstoderu a hned poměrně strmě, takže žádný velký tahání se údolím. Jde se kolem potoka, který je dravý a obsahuje jeden slušný vodopád s tůňkami, kde jsme nabrali vodu do lahví. Cesta se začíná motat pod nákladní lanovkou, která končí s chatou Prielschutzhaus 1.420 m. Tady je celkem rušno, loupneme pár draft zrzavejch ionťáků a valíme dál. Pokračujeme a s mizejícím lesem se objevují první kamzíci, kterých jsme si nakonec užili dosytosti.
Stoupání se postupně menší, odbočujeme vpravo na cestu vedoucí k ferratě Bert Rinesch Klettersteig, krajina začne být kombinací kleče a kamenní a všude se po krajině poflakují kamzíci. Jsme téměř sami a kamzíci nám uhýbají s dost naštvaným pohledem, evidentně tu moc lidí nechodí. Gangy kamzíků o 20 kusech jsou úplně normální. V severních úbočích začínají zbytky sněhu, ve kterých dovádí zase kamzíci. Připomíná to cosi mezi rodeem a moderní gymnastikou. Čumíme na ně, kam se hrabe cirkus.
Dojdeme na úpatí zajištěné cesty Bert Rinesch Klettersteig, která slibuje vzdušné zážitky a protažení pracek na převislých kramlích. Oblečeme sedáky, ferratové sety a začneme lozit. Ze začátku B a C obtížnosti necvakáme, postupně jak stoupáme, tak se začínají objevovat místa D a řekl bych i občas místa Ečkové obtížnosti, párkrát opráším odsedku nejen na focení. Ferrata je nádherná, postupně modernizovaná, stále se naskytují neuvěřitelné pohledy na okolní šutr hory, užíváme si. No a je docela dlouhá.
Závěr je pak zase položenější a docházíme v klidu bez cvakání po skále až ke kříži. Kříž je fakt mega velkej, červenej, údajně 8 m vysokej. No, ťukneme si plechovkami “zrzavého ioťáku” posvačíme, krátce oddychneme a vyrážíme na druhou stranu do sedla Fleischbank Sattel 2.123 m.
Pak pokračujeme dál do Welser Hütte 1.726 m, kde máme zamluvený nocleh.
Dorazíme tam pozdě odpoledne, navečeříme se a jak jinak, respektujeme pitný režim, bohužel jen v lahvové verzi.
Padneme do paland a ráno po snídani ve formě švédského stolu vyrazíme zpět přes sedlo. V sedle odbočujeme vpravo na západ a pokračujeme značenou cestou, kterou jsme včera opustili. Jedná se o jednu z nejhezčích částí výletu, jde se po bílo šedém rozpraskaném kamenitém povrchu, víceméně po rovině, nebo v malých sklonech. Je tu vyskládaný chodník, naprosto neuvěřitelně vyrovnaný, cestu doplňuje alpské značení. Cestou hodláme vyběhnout na pár kopečků, Temlberg 2.327 m a ferratou na Spitzmauer 2.446 m. U prvního nižšího se dohodneme, že Libor počká u paty a bude se věnovat focení a pošetří se na Spitzmauer, já s Lůcou vyrazíme nahoru, cesta je jednoduchá po kamenech, top je vyzdoben malým křížkem, zpátky jsme do hodinky.
Nandáme batohy a pokračujeme. Dojdeme pod odbočku vedoucí na klettersteig Spitzmauer, odpoledne pokročilo a začínám počítat čas, kdy budeme u auta. Vychází to na dost pozdě, ale počasí je fajn. Problém je, že se cítím nějak mizerně, utahaně, Libor je nerozhodnej, Lůca chce samozřejmě na Špicmaura vyběhnout. Rozdělíme se, Lůca to vezme sólo, začne stoupat sutí a za 15 minut jí v dáli už vidíme, jak nastupuje do ferraty, já s Liborem se fláknem kolem a pak vyrazíme do Prielschutzhausu na pitný režim, kde nás Lucka dojde.
Opět se bavíme poskakujícími kamzíky na sněhu, tentokrát je jich vícero. Dojdeme na haus, sedneme, doplníme ionty a vyhlížíme Lucku, ta předvedla sprint a dochází za námi ani ne po hodině.
Špicmaura vyšplhala fakt rychle, jak pak zpětně obdivujeme na videu a fotkách. No, mezi tím jsem zjistil, že únava, která mě skrouhla, pochází z nastupující teploty a tak se v předstihu vydávám napřed. Poměrně se plácám a sestupuji tak nějak gumově, s pomocí Lůcy a Libora se pak nějak domotám do údolí, Libor na závěr předvedl excelentní výkon, doběhl pro auto a přiblížil ho, mě pak vzal na konec cesty batoh. Cesta autem trvala asi 10 sekund, nebo tak nějak mi to přišlo, horečka.... no, co tě nezabije, to tě posílí :-D
Videjko z akce :-D