Hinterer Brochkogel (3635 m) je o něco nižší a o dost méně známý než jeho soused Wildspitze, kam se v sezóně hrnou zástupy. Jeho severní stěna, otočená k ledovci Taschachferner, patří ke klasikám Ötztálských Alp. Výstupové alternativy vedou od Pitztalu, chaty Taschachhaus, čí z jihu od Ventu přes Vernagthütte nebo Breslauer Hütte. My volíme poslední jmenovanou a hřebínek od sedla Mitterkarjoch.
Akce: 20.4. 2019; text:Lucka
Tentokrát nejdeme všechny ty výškové metry od parkoviště, ale po včerejším výstupu na vedlejší Vorderer Brochkogel vyrážíme z chaty Breslauer Hütte (2844 m). Dnešní výlet bereme trochu jako odpočinek před dalším. Chata je na rozdíl od ostatních v oblasti zavřená i na skialpovou sezónu. Vedle stanice zásobovací lanovky stojí dvoupatrový domeček luxusního winterraumu.
Brzy ráno ho opustily dupající bandy, hlavně čechů, útočících v početných výpravách na Wildspitze. Snídáme u prázdného stolu a z okna pozorujeme, jak sluníčko olizuje protější svahy. Po včerejšku jsme pro začátek rádi za trochu stínu. Vyrážíme z chaty kolem půl osmé, míjíme žlutý rozcestník a traverzujeme dlouhý kotel ledovce Mitterkarferner obklopený skalními hradbami. Z našeho pohledu se držíme na pravé straně, později přecházíme víc nalevo, jak nás terén pustí. V sezóně se tu chodí dost a odbočit není kam.
Stáčíme se mírně doprava a sklon svahu roste. Před námi je výšvih do sedla Mitterkarjoch. Čeká nás něco přes stovku výškových metrů na mačkách v zatím ještě tvrdém firnu. Kousek jde ještě na lyžích, pak pod skalou přezouvám do želez. Johny tradičně hází lyže na batoh už mnohem dřív a šlape po svých v hlubokém oraništi. Výstupové i sjezdové stopy v pravé části svahu překryly hroudy sněhu z laviny.
Asi v polovině se kuloár jako „Y“ dělí a skalkou uprostřed vedou ferratová lana. Bereme to vlevo těsně podél skal. Před námi šlapou babička s dědečkem a to celkem svižně. Na rozdíl od mnoha jiných návštěvníků vypadají, že dobře vědí, co dělají.
Proklouzneme mezi rozeklanými skalkami v sedle a otevírá se nám výhled na další část krásných Ötztálských Alp. Ledovec Teschachferner je taková malá dálnice. Jako mraveniště se pod námi táhne řada černých teček, mířící k nejvyšší hoře Ötztálských Alp. Teprve při takovém pohledu ocením, že už jsem se od vrcholového kříže na Wildspitze rozhlížela dvakrát, ale do fronty jsem nemusela. Jednou to bylo trochu po lyžařské sezóně, letos jsme se schovali do severní stěny.
Obracíme pohled na západ. Od vrcholu Hinterer Brochkogel nás dělí krátký traverz a výšvih na jihovýchodní hřeben. Tam necháme lyže a zbytek šlapeme jen s hůlkami. Sníh je měkký tak akorát a cestu usnadňují hluboké šlápoty. Nad našimi hlavami si pár havranů hraje ve vzdušných proudech. To by bylo něco, jak nemuset ťapat dolů – my aspoň pojedeme. Výhledy máme skoro stejně dobré. Ze sněhové žiletky je to na obě strany pořádně hluboko.
Na vrcholové plošině se potkáme s dvojicí Čechů, co akorát vylezli ze severní stěny. Prý je v dobrém stavu. Vystřídáme se o místečko na svačinu a užíváme si výhledů. Je čas na sestup. Zpátky k lyžím a dolů z převěje.
Sníh v kuloáru pod sedlem Mitterkarjoch je na sjezd ještě poněkud tvrdý. Tak tedy lyže na záda, mačky na nohy a zpětný chod. Předcházíme jednu českou partičku, možná i tu, co dělala rámus na chatě. Slečna spouštěná na laně neví, jak zapíchnout cepín a brečí, že se bojí. Mám na jazyku něco o nákupním centru, ale radši se rychle klidím, abych nedostala ještě nějaký dáreček do helmy.
Lyže se podaří bezpečně nazout až na vydupané plošince pod skalou. Pálící slunce vyrobilo z rozježděného sněhu těžkou oranici. Traverzy po levé straně údolí dojedeme až k chatě. Pobereme pár drobností, co jsme nenesli nahoru a pokračujeme ve sjezdu. V hospodě Stablein (2330 m) zdravíme zase babičku s dědečkem, co mezitím byli na Wildspitze. Vypadají čerstvě.
Sněhu je ještě tak akorát, abychom dojeli až na parkoviště, kde už je na trenýrky. Na rozpálené kapotě sušíme věci a sbíráme věci na další výlet.