Jak se dostat dost vysoko, relativně snadno a ještě při tom nestrávit mládí za volantem? Nabízí se řešení s vyhlídkou na Vysoké Taury. Grosses Wiesbachhorn (3564 m) v oblíbenosti poněkud zaostává za známějším Grossglocknerem a díky tomu tolik netrpí davy návštěvníků. Sami tam ale také nebudete. V létě se jedná o výstup v podstatě suchou nohou. To už známe, tak si raději počkáme na trochu podzimního sněhu, aby to bylo hezčí.
Akce 13.-14.10.; Text: Lucka
Příjezd od Prahy není složitý. K lyžařskému středisku Kaprun za stejnojmennou vesničkou je cesta jednoduchá a my jen jedeme kousek dál. Po pár zatáčkách vjíždíme do šestipatrového parkovacího domu, kde se dá v autě i přespat. Obklopený lesem naštěstí není z dálky vidět. O kus dál silnice pro běžná auta končí. Točí se tu turistické autobusy, kterými si můžeme usnadnit návštěvu vodních nádrží Wasserfalboden (1 672 m n. m.) a Mooserboden (2 036 m n. m.), nebo i výstup na chatu. Za sobotu máme v plánu výstup na Heinrich Schweiger haus, takže ráno nemusíme nijak spěchat. Lávku z horního patra betonového skeletu přecházíme akorát v době, kdy přijíždějí auta na první autobus.
Kousek za závorou odpočujeme doleva na značenou turistickou stezku. Tady už jsme zase sami. Ráno je v lese ještě chladno. V prvních paprscích podzimního sluníčka stoupáme pastvinami a vyhýbáme se kravincům. Autobusy hučí někde v tunelech. Soutěska nepustila stavitele silnice do své nejužší části. Místo toho tu vybudovali obří zubačku, do které turisti přestoupí, aby pak podél přehrady pokračovali dalším autobusem. Až ke hrázi horní přehrady Mooserboden se dá dostat bez námahy. Stoupáme údolím a dostáváme se na horní silnici. Před námi se tyčí betonová masa první hráze. Tunel obcházíme zleva pěšinou a na jeho druhém konci scházíme na hráz.
Pokračujeme turistickou stezkou s tyrkysovým jezerem pod nohama. Jednou nás zavede i na chodníček v tunelu, abychom v polovině vylezli zase na sluníčko, ve kterém se třpytí malý vodopád. Obcházíme všechny tunely a u chaty Fürthermoaralm křížíme silnici. Nad námi je další hráz. Stoupáme zprava od silnice, až se vyloupneme v turistickém centru, kde se vystupuje z autobusu. Jsme na úrovni horního jezera. Mhouříme oči v ostrém slunci, jak na protějším svahu hledáme chatu. Na východ od nás, na konci lana, tam někde je Heinrich Schweiger Haus (2802 m)
Opouštíme davy a přecházíme hráz. Obě hráze, oddělené skalnatým ostrohem. Stoupáme pěšinou v prudkém svahu. Tráva mizí, převažují šutry a skalky. Pod chatou přijde zábava. Nasněžilo, oteplilo se, natálo, přimrzlo. Z cestičky se stalo kluziště. Jsme vděční za ty kousky ocelového zábradlí, na kterých balancujeme jak koza na ledě.
Brzy odpoledne jsme na chatě. Je poslední víkend v provozu, v neděli zavírají na zimu. Na terase vládne pohoda. Sluníčko, polívka, pivo a slackline. Všechno tu kontroluje horský pes, borderka Paul, jež dostal na hraní petlahev plnou párků. Ještě dřív, než promluvím, ví chatař, jak se jmenuju. Před pár dny jsme si povídali asi dvě minuty po telefonu. Přisedneme na lavičku a zbytek odpoledne odpočíváme. Ty výhledy se neokoukají. Sluníčko zapadá za zasněžené hřebeny a zima nás rychle zahání do chaty.
Chceme být na vrcholu na východ slunce, tak jdeme spát brzy a natahujeme budíky s nehezkým číslem na displeji. Vyrážíme do tmy. Hmed za chatou je krátký výšvih s několika ferratovými lany. Dál už tak nějak mezi kameny vzhůru. Pěšinek je několik, spojují se a rozpojují. Výstup od chaty je značený až na Oberer Fochezkopf (3 141 m n. m.), ale stejně většinu těch teček na skále přehlédneme. Prostě nahoru. Hřebínek mezi Unterer a Oberer Fochezkopf je pod sněhem. Jde se dobře. Mačky pořád zůstávají v batohu, ale pro jistotu je máme. Chatař je doporučoval.
Zhasínáme čelovky a dáváme se vzhůru sutí. No...pěšinka je pár metrů nad námi a šlo by se po ní líp. Tak se na ní raději vyhrabeme, když to zjistíme. Stoupáme jižním hřebínkem až na vrchol. Tady už je sucho. Sluníčko a vítr byli silnější, než první výkřiky zimy. Jsme tu úplně přesně. Slunce se akorát klube přes obzor. Teda pěkná kosa tu je, ta růžová koule vůbec nehřeje.
Tím smerem se pod námi klikatí Glocknerská Hochalpenstrasse a stoupá k vyhlídce Edelweisspitze, pod níž se stáčí doprava do sedla Hochtor. Na jih od nás je Grossglockner, Granatspitze a obrovské bílé plochy ledovců Vysokých Taur. Na západě, kam se pomalu točíme k sestupu kraluje špička Kitzteinhorn. Lyžařské středisko na její druhé straně nevidíme.
A protože je tu fakt kosa, mažeme dolů. Mačky zůstávají pořád v batohu, tak je to místy trochu breakdance. K chatě to jde dobře. Vlastně se nejvíc bojíme té klouzačky pod ní, ale s ocelovým lanem to není taková hrůza. Modré přehrady pod námi postupně ozařuje slunce a než sejdeme ke hrázi, tak se vlnky na hladině pěkne lesknou. Teda spíš pořádné vlny. Na hrázi nám pořádně vlají vlasy.
Představa dlouhého sestupu částečně po asfaltu není zrovna příjemná. Přetažená šlacha k tomu říká své, tak se se skřípějícími zuby nechám přemluvit na pohodlnou a rychlou variantu turistické dopravy. "hlavně, aby mě tu nikdo neviděl, že jedu autobusem:-)". Taková pohodlnost... Jen abych s tím cepínem na batohu někomu nepoškrábala sluneční brýle. Brzy jsme u auta a tentokrát to vypadá i na návrat v rozumnou hodinu.
INFO:
Příjezd z Prahy: Dolní Dvořiště - Linz - Salzburg - Bischofshofen - Kaprun
Parkování zdarma v parkovacím domě nad Kaprunem
Možnost využití turistického autobusu k hrázi horní přehrady Mooserboden
Pěší alternativa po značené trase cca 3 - 5 hodin
Výstup od přehrady Mooserboden (2 036 m n. m.) k chatě Heinrich Schweiger haus (2 802 m n. m.), za sucha cca 2 hod
Výstup od chaty na vrchol Wiesbachhorn (3 564 m n. m.) za sucha bez sněhu cca 2,5 hod, (na sněhu a ledu může být i déle)