Ötztalské Alpy se svými ledovci dávají tak krásné výhledy, že každý výstup je provokací k několika dalším. To se nám stalo na vrcholku Wildspitze, když jsme se podívali na jihozápad. Patnáct kilometrů tím směrem nemůže nezaujmout jen o pár metrů nižší Weisskugel, Italsky Palla Bianca.
Akce: 8.9. 2018, text: Lucka
Smělé plány
Uplynulo pár měsíců, léto je skoro u konce a my plánujeme výlet. Na třetí nejvyšší horu Rakouska se dá vypravit z několika směrů a protože vrcholek leží na státní hranici, většina jich začíná z Itálie. Volíme osadu Melag východně od Lago Resia. Při nočním příjezdu míjíme osvětlenou věž kostela, která trčí z vody jako památka na vesničky, zatopené stavbou přehrady. Kousek za ní zatáčíme doleva a stoupáme dlouhým údolím Vallelunga až na parkoviště kousek před koncem silnice.
Obvykle se přespává na chatě Weisskugelhutte (Rif. Pio XI) ve 2544 metrech. My máme ambice zvládnout celý výstup za jeden den a to severním hřebenem. Po normálce se pak budeme vracet.
Chladné ráno v údolí
Máme před sebou dlouhý den. Při snídani u auta celkem mrznou ruce, ale předpověď slibuje krásné počasí. Před šestou vyrážíme. Pokračujme kousek po silnici zakončené velkým parkovištěm a autobusovou točnou. Mezi pár staveními proklouzneme na širokou cestu, která nás podél potoka Karlinbach dovede až k chatě Melageralm. Za ní přecházíme řeku po mostě a začínáme stoupat pěšinou podél nákladní lanovky. Cesta pěkně odsejpá. Otočím hlavu a přehlížím celé dlouhé údolí, po jehož okrajích postupuje hranice světla a stínu.
První sluneční paprsky nás oslní na rovince před horskou chatou Weisskugelhutte. Není moc velká a působí sympaticky. Po ránu je tu celkem mrtvo. K výstupu na Weisskugel jsme se dočetli, že je nejlepší nastoupat na ledovec po dlouhé moréně z levé strany, tedy po jeho pravém okraji. V zádveří chaty visí velká fotka ledovce s doporučenou trasou: po klesání na dno údolí přejít most přes řeku pod čelem ledovce a nastoupit na něj zprava. Teprve po obejití prudké části bychom v místě, kde se ledovec stáčí téměř pravoúhle doprava, měli traverzovat na častěji popisovanou trasu normálky.
Tak trochu zkratka...
Při snídani na slunečné terase přichází různé nápady. Vlastně se nám hodí nastoupit na ledovec zprava a pak se “tak nějak bokem” pokusit vyhnout traverzu na normálku a o chvíli později zase zpátky pod severní hřeben. To už z bytelného mostku hledíme do černé díry v čele ledovce, ze které se valí šedá řeka. V prudkém kamenitém svahu si libujeme, jak se pěkně vyhneme ledovci, který dvěma stupni padá do údolí po naší levé ruce. Pěkně nabíráme výšku. Opravdu se mu vyhneme hodně, ale ne dost....
V místě, kde se ledovec stáčí doprava na jih mizí kamenitý hřbet, po němž jsme se vyškrábali až sem. Ještě ale potřebujeme obejít zleva dva skalnaté zuby, než přijde výšvih na severní hřeben.
Navazujeme se a začínáme kličkovat labyrintem trhlin a ledových mostů. V minulém týdnu jsme na webkamerách sledovali, jak se šedá masa ledovce pokryla prvními náznaky zimy. Deseticentimetrová vrstva sněhu sice nestačila na maskování velkých trhlin, ale i tak přecházíme a přeskakujeme hodně s respektem. Přeci jen jsme v počtu dvou kusů a to ne úplně vyváženém.
Konečně naše nadmořská výška začíná trojkou a skály vpravo nad námi na pár desítek metrů střídá skoro 45° sněhový svah. Tím získáme přes 150 výškových metrů a brzy smotáváme lano u prvních skalek. Otáčíme se nazpátek a se zatajeným dechem koukáme na rozdrásaný ledovec. No nazdar, to tedy byla pěkná zkratka.
Vzhůru severním hřebenem
Další trasa je jasná. Severním hřebenem přímo nahoru, na jih, až ke kříži. Zbývá asi půl kilometru vertikálně. Rozsypané skalky jsou většinu cesty pokryté vrstvičkou přemrzlého sněhu. Na mačkách se jde příjemněji. V jedné ruce turistický cepín, do druhé se občas hodí hůlka, občas překáží při přelézání skalisek. Ještě, že počasí nám přeje a dá se jít celou dobu bez rukavic.
Hřebínek se přiostřuje a sklon stoupá. Přibývají technické kroky. Ticho kolem nás ruší jen skřípání hrotů maček o šutry a občas odskakující kamínky. V sedle pod záverečným výšvihem se zleva přidávají stopy. Až dosud jsme tu byli jediní. Zbývajících asi 200 výškových metrů nám prošlápli dva dobrodruzi, kterým na dálku děkujeme. Věříme stopám, které nejprve kličkují ve strmém sněhovém svahu a později se proplétají mezi skalkami, kde to většinou zprava i zleva vypadá stejně krkolomně. Už vidím vrcholový kříž, ale ještě to chvíli potrvá, než se k němu vyškrábeme.
Výška leze na mozek
Do hlavy nenápadně stoupá nadmořská výška. Je půl čtvrté a stojíme u vrcholového kříže. Výhledy jsou skutečné nádherné. Wildspitze, Similaun, Ortles a spousta dalších, Všude pod námi jsou ledovce. Na nějaké dlouhé kochání není čas. Čeká nás dlouhý sestup normálkou.
Na chvíli sundaváme mačky. Krátký hřebínek směrem na jih je jednodušší než vypadá. Znovu na sníh, znovu do maček a na lano. Přejíždí nás stíny dvou paraglidistů, co se nám vznáší nad hlavami. Zprvu zprudka, pak mírněji klesáme do sedla Hintereisjoch. Tady se před skalnatým vrcholkem Cima della Sorgente di Dentro dáváme prudce doleva. Minout hranu velké převěje a pokračovat rovně by znamenalo sejít na Oberettes Hutte.
Obcházíme velkou převěj a přeskakujeme pár trhlin v nejužším místě mezi skalními žebry. Nadmořská výška a únava nám asi trochu leze na mozek, protože se na chvíli dáváme východním směrem po starších stopách ve sněhu. Tudy by to bylo na chatu Schöne Aussicht a tam přece nechceme. Mohlo nám trknout, že do sedla Weisskugeljoch vedou čerstvé stopy postaviček, které jsme nedávno viděli z vrcholu. Jenže mapa se v hlavě jaksi pootočila. Naštěstí ne nadlouho. Brzy znovu kontrolujeme, kde jsme a se skřípáním zubů se vracíme do sedla.
Teď už míříme správně na sever. Traverz uteče rychle, ale to je teprve skalní žebro, za kterým nás čeká ještě jednou tolik. Konečně se přehoupneme přes Weisskugeljoch a shlížíme na “náš” ledovec. Cesta, vyšlapaná po jeho pravé straně vypadá dobře.
Dlouhý návrat
Stíny se protahují a tuhnoucí pěšinka ve sněhu útočí na naše kotníky. Míjíme místo výšvihu na severní hřeben. Trhliny v ledovci se romanticky barví do oranžova. Za “zatáčkou” ledovce motáme lano a pokračujeme po dlouhém kamenitém valu. Moréna se jako páteř obrovského ještěra táhne až do údolí. Podle mapy by nás neměl čekat už žádný led. Směr je jasný. Sbíháme nestabilním bordelem, abychom využili každou minutu světla. Na bocích hráze vykukuje led, po kterém kloužou placaté kameny a blátíčko. To mám několikrát obtisknuté i na zadku.
Vytahujeme čelovky a dál klesáme. Vidíme světélko chaty, ale ještě to bude trvat. Blížíme se přerušované čárce na mapě. “Bude cesta” utěšujeme se. Prd. Směřujeme doleva, ale skončíme na hraně čela ledovce. Pod námi je řeka, údolí, ale dělí nás neschůdná stěna ledu a šutrů.
“Co teď?”. Přece nepůjdeme zpátky, abychom traverzovali ledovec. A bivakovat tu taky nebudeme. Ty stopy, co jsme nahoře viděli...taky se museli nějak dostat dolů. Měním baterky v čelovce a posvítím doprava. Ta strouha - a není v ní řeka. Sešoupáme se dolů a podél kamenolomu, co visí vpravo nad námi se dostáváme dolů k řece. Ufff…
Za chvíli už stoupáme od řeky k chatě. To musí být nějaká fata morgana - svítí na nás otevřené okénko bufetu. Chatař sledoval naše bludičky na protějším svahu a je zvědavý, co jsme tam vyváděli. Nojo, letos je lepší nástup po druhé straně ledovce. Víme, byli jsme tam ráno. “A to jste šli z parkoviště?” Když slyší, že ani teď nebudeme spát na chatě, dostáváme na cestu panáka.
Loučíme se a vydáváme se na závěrečné dvě hodinky k autu. Bolest otlačeného kotníku na chvíli otupí, ale stejně už oba pajdáme jak staré báby. Světla Melagu pod námi se blíží nepříjemně pomalu. Konečně most, Melageralm a nekonečná rovinka. Valle lunga. Pod prvními pouličními lampami si nadáváme, že jsme zaparkovali tak daleko. Takový pěkný půlnoční návrat...