Vorderer neboli přední Brochkogel je vysoký 3.565 m a je devátý nejvyšší kopec Rakouska v Ötztálských Alpách, který je jednoznačně nejméně lezen z celého TOP 10 nejvyšších kopců Rakouska. Kombinace majestátnosti hory při pohledu z pánve Mitterkarferner od Breslauer Hütte, technické náročnosti, nadílky jarního sněhu, spalujícího slunce a výškového převýšení udělala tento výstup bez topa jeden z nejzajímavějších.
Text: Johny; Akce: 19.4.2019
Vorderer Brochkogel byl první z trojice kopců, které jsme s Lůcou hodlali zdolat během prodlouženého velikonočního víkendu. Nikde jsme na netu nevypátrali zimní topo, jen jedno letní, které nám bylo k ničemu. Plán výstupu jsme tak spíš jen mlhavě odhadovali z fotek a z mapy. Rozhodně jsem z toho nebyl v klidu, pár dní před odjezdem mi tahle nejistota výstupu ležela docela v hlavě. Že “Přední Brošan” bude v pořadí velikonočních výstupů první jsme se s Lůcou rozhodli právě pro to, abychom když tak měli více pokusů v případě neúspěchu.
Pozdní ulehnutí ve Ventu (cca 1.900 m) kolem 2 hodiny ráno vyloučilo brzké ranní vstávání. Nakonec jsme nějak vstali, sbalili jsme se na přespání na hütte a lehce po deváté jsme vyrazili. Sjezdovky vedoucí z Ventu jsou ještě vysněžené, takže už od silnice stoupáme s lyžemi na nohách. Po chvilce dorazíme do restaurace na konci hlavní sedačkové lanovky - Panoramarestaurant Stablein 2.330 m. Tady si dám jedno pivo, které jen zasyčí, a je tak ukázkou, jak mě slunce vysušilo už na začátku.
Pokračujeme dál, odkláníme se vlevo od sjezdovky a po dalším jednoduchém stoupání do levého žebra docházíme na Breslauer Hütte (cca 2.820 m), kde se “ubytujeme” na winteraumu a hodíme do sebe něco jídla. Odložíme nepotřebné … a vyrážíme do pánve Mitterkarferner.
Naše pohledy okamžitě vyhledávají “Předního Brošana”, který zabírá polovinu levé hrany pánve Mitterkarferner. Je mohutný, skalnatý, zubatý, naznačuje nám, že to nebude zrovna ízy se na něj vydrápat. Z dálky obhlížíme sedlo Vernagtjoch, které je mezi Vorderer a naším Hinterer Brochkogelem, přes které jsme plánovali výstup, vyměníme si výmluvné pohledy a konstatujeme, že tudy to fakt nepůjde, dolez do sedla z východu by byl po kamenolomu ve velkém spádu, na kterém se už neudržel sníh a dolez po hřebeni by mohl být klidně vostrou letní záležitostí.
OK, tak plán “B” , ten je zadem ze západní strany přes sněhové pole, které vede až do nástupu k sedlu Brochkogeljoch, přes které lze pokračovat vlevo na Petersenspitze (3.472 m) nebo na “Zadního Brošana”. Pomalu propátrávám ostřížím zrakem vhodný přístup od spodního konce a k mému velkému potěšení tam vidím výstupové stopy, a to poměrně jasné, které ovšem nijak nenavazují na naši pozici a vedou odkudsi zdola, asi podél koryta potoku Plattenbach. Potřebujeme se dostat na druhou západní stranu pánve Mitterkarferner ke stopám, po zhodnocení reliéfu vyrážím severně a stáčím to vlevo na západ, abych nakonec sjel na pásech jižně dolů po skikrosovém reliéfu až k výstupovým stopám. Lůca se snaží těch cca zmařených 200 výškových metrů neztratit větší objížďkou, ale jak to tak bývá, marná snaha, terén umožňuje v podstatě jen jednu trasu.
Zahájíme stoupání cikcak cca 25-35° svahem v dobře prošláplé a akorát odměklé stopě, ta nás dovede až na vysněžené pole mezi západní svah našeho Vorderer Brochkogelu a sedla Brochkogeljoch, je tu dost sjezdových lajn, skitourově to tu je chozené hodně, ale jen k úpatím okolních kopců a sedel.
Dáváme pauzu a mapujeme svah, kterým se do našeho “Předního Brocha” pustíme. Opět je v podstatě jen jedna cesta po vysněženém prudkém západním svahu. Sundám čelenku a zahajuji výstup, svah má sklon cca 30 - 45° a jsou místa, kde ani nestoupám, jen je traverzuji do mírnějších stoupatelných sklonů o kus vedle. Svah je prudkej, sníh měkej a pere do něj (a do nás) odpolední slunce z jihozápadu, ale rychlo sondy hůlkou ukazují slušnou stabilitu sněhových vrstev. I tak s tísnivým pocitem kontroluji startér airbagu, Lůca drží ukázkově odstup, má podobné obavy. Horní vrstva sněhu driftuje, prošlápnout stopu na pevné znamená 2 - 3x zaseknout lyži, spodní občas podhůlkovat, nicméně s trpělivostí a příslušnou námahou to jde. Konečně se dostaneme na úsek, kde je vylezlé kamení, po krátkém zhodnocení pokračujícího povrchu a reliéfu odkládáme lyže a s hůlkami, bez cepínu a bez maček pokračujeme na TOP.
Vyhrabeme se kamením o další výškové metry a přejdeme zase do sněhu, svah už je hodně prudkej, odhaduji od 40 - 50°, lokálně klidně i 60°, každý stoupací krok znamená našlápnout a utáhnout tak půl metru sněhu, v prudších místech ještě navíc zamáčknout koleno do sněhu, klasické krtkování :-)
V rukou mám hůlky, zasunuté na 120 cm, používám je jako hrazdy, zasekávám je naležato do horní vrstvy sněhu, drží to dobře. Lůca jde už vykrtkovaným tunelem vestoje, skoro jako po schodech nebo spíš po žebříku.
Po pár extra šikmých sněhových pásech mi dochází, únava, asi i výška kolem 3.500 m mi dává, odfukuji a brblám, jak mám ve zvyku. Lůca to na chvíli vezme na špici za mě, ale moc jí to neleze, přeci jen na tohle krtkování jsou moje dlouhé nohy lepší. Nicméně jsem se díky tomu probral a pokračuji v krtkování dál, po dalších nekonečných minutách se konečně láme horizont a vylézáme na krátký hřeben, který vede na špici. Ta je tvořena rozeklanou asi 3 m vysokou skalkou. Cesta ke špici vede po zasněženém uzounkém hřebeni, který už skoro nestoupá. Nadechnu se a jdu na to, holemi bodám sondy do krajů sněhového hřebene, sníh drží, jdu opatrně, nespěchám. Nakonec jsem u skalky a přichází úleva a euforie.
Lůca dojde ke mně a nebyla by to Lůca, kdyby na tu skalku nevylezla, já si to vynahrazuji tím, že dám dotek na první horní šutr a basta. Takže udělám pár fotek Lůci na skále a jdu na začátek hřebínku, kde je miniplac a dá se zde nějak fungovat. Jíme, pijeme, fotíme, docela se radujeme.
Tak teď už jen sestoupit, slyžovat to prudkým svahem a pak po sněhovém poli do prohlubně, dole pak nandat pásy, dát si jako odměnu 200 výškových metrů a zase bez pásu dojet až na wintráč. Jak lehce to zní, tak těžce to uděláme. Sjezd je nakonec fajn, zázrak jak objet propadlinu se nekoná, sjedeme do prohlubně a jdeme do pásů.
Zejména první metry stoupání jsou jako za trest. No, nakonec se dohrabeme na druhou stranu pánve a dolyžujeme zbytek na wintráč.
Zhodnotíme to jako pecka výlet a jdeme se najíst, zrelaxovat, vypít 5 litrů čaje, namazat xichty a naplánovat další dva dny, které budou opět výživné, jak už tušíme. Podvečer nám zpříjemní česká trojička s ukulele, zapějeme Jóžina z bážin, horelezce a horolezčata, severní vítr je krutý. Večer po deváté nás pak “překvapí” na čelovky docházející početná partička z Čech, jsou roztroušení a poněkud rozebraní. Ještě pozdě večer chodí po kuchyni a dávají se dohromady. Dodatečně pak zjišťujeme, že je zasekla závora před Ventem, protože se stříleli laviny a nabrali tak 3 hodinky zpoždění.
Videjko z akce: