Druhá nejvyšší hora Rakouska, Wildspitze (3.770 m) je nejvyšší hora Ötztalských Alp. Leží v hřebeni Weisskamm.
Text: Johny; Akce: 5. 5. 2018
Na Divokou špici jsme se dostali v rámci plánu “B”, původně jsme jeli na Tux s plánem vyjet lanovkou nad sněhovou čáru a potloukat se po přilehlých trojkách. Nicméně ranní pohled na monitor u spodní stanice lanovky nám prozradil, že vodník Kebule vařil mlhu jako o život celou noc. V poklidu jsme se nedestruktivně vloupali do našeho auta, protože jsme si zabouchli klíčky, a po konzultaci s předpovědí počasí na webech jsme zvolili Divokou Špici.
Vybrali jsme si cestu z Ventu, kde se stoupá přes Bresslauer Hütte s přespáním ve wintráči a dál pak na sedlo Mitterkarjoch, ledovcem Taschachferner až pod skalnatý mixový dolez na top.
Po delším silničním přesunu parkujeme a od auta vycházíme v pokročilém odpoledni, stoupáme sjezdovkou v keckách (Lůca v mini-sandálech), na zádech lyže s nacvaklými skelety. Spolu s výbavou na mixové lezení to bude mít do “pod 7 kilo” hodně daleko :-) . Je to v podstatě mixové lezení: tráva-potok-sníh-kravince.
Na horním konci stanice lanovky konečně vyhraje sníh nad jarem a obouváme lyže. Stoupáme sjezdovkou, sešoupeme se do údolí a přes něj se blížíme k hřebeni, na kterém je chata. Trasu na hřeben vybíráme s rozmyslem, sklon a vyšší teplota hrozí lokálními lavinami. Po hřebeni se docouráme k chatě, kde je poloplno a poměrně živo.
Probereme s Rakušáky plány, kdy nám s vážnou tváří sdělí, že na ledovec jdou navázání, no my lano ani sedáky nebrali, takže dilematem zda se vázat netrpíme a jdeme v klidu spát s plnými žaludky. Ráno jsme na sněhu těsně po sedmá hodině, před námi je prošláplá stopa od rakouské partičky, která měla plán na obchvat Wildspitze a následné zdolání zezadu severkou.
Plynule stoupáme po sněhovém poli Mitterkarferner, které je v docela dobré kondici a blížíme se ke žlabu, který je přímou cestou do sedla Mitterkarjoch. Sníh je v pohodě, přezouvám do maček rovnou v patě svahu a v kombinaci cepín hůlka stoupám středem žlabu. Lůca vytraverzuje na pásech o kus výše, než se přezuje, tak projdu kolem ní a následuje tak mé stopy.
Stoupání je v pohodě, sníh je stabilní. Jsme na hraně sněhu, přehrkáme kamenný hřeben a sklouzneme se na ledovec Taschachferner, který je ukázkově kompaktní.
Stoupáme a před námi vyrostl masiv Wildspitze, za chvíli jsme kousek od paty a sledujeme skialpinisty, kteří již sjíždí dolu z různých úrovní, do kterých si vynesli lyže. První je dole Čecho-Rakušan, který nám poradí vzít si jednoznačně mačky a sdělí nám, že severku nedali, protože sníh držel jako bramborová kaše s máslem.
Přezujeme se do maček a lezeme po sněhu, kam to jen jde, lyže postrukuju před sebou, zaparkuju je u šutru a s hůlkami dolézám na top.
Pěknej vrcholek, na kterém je za chvíli několik dalších skialpinistů, kteří došli z Pitztalské strany. Trocha mraků nám zkazí výhledy a uspíší náš návrat. Při sestupu nám jedna prímová Rakušanka pošle ledový pozdrav ve formě kutálejícího se ledopádku, helma je fajn věc..
Nandáme lyže a spouštíme se po docela fajn sněhu pár oblouky na ledovec. Žlábek ze sedla Mitterkarjoch má už odměkklý firnový povrch a jde poměrně bezpečně sjet.
Na chatě jsme za chvíli, pobalíme a pokračujeme. Závěrečnou sjezdovku trasujeme po posledních lajnách sněhu, ve skeletech dočvachtáme promáčenou sjezdovkou až na luční kvítí ve Ventu, kde je už jaro na plný pecky.
Lůca skočí do říčky Venter ache, no podle mě do ní patří tak leda lahev piva a to tak na 10 minut :-)
Videjko
Skialpová túra z Ventu na popsaná na Bergsteigen, včetně mapy